S naším průvodcem, mladým technologem Martinem Prokešem, postupně procházíme všechna zákoutí sklárny. Zastavujeme se ve formárně, kde nás uvítá vůně dřeva – formaři nám představují neuvěřitelnou škálu hoblíků i dalších nepostradatelných pomocníků. Třeba takzvané střihy neboli nákresy jednotlivých děl, podle kterých si na dřevo načrtávají tvar i rozměr daného objektu. Při vyřezávání formy se nesmí trefit ani o milimetr vedle, každý produkt musí být přesným odrazem střihu. Jen tak pak skláři můžou do formy vyfouknout dokonalé dílo.

V prvním patře sklárny se setkáváme s neuvěřitelnou soustředěností. Vznikají tu mimo jiné oroplastiky, zdobící zejména nápojové kolekce. Metodu si sklárna dokonce začátkem 20. století nechala patentovat. Oroplastika se nejčastěji domalovává 24karátovým zlatem, opravdové umění. „Dělám tu už dvacet let, všechno je o cviku,“ odpovídá jedna z malířek na náš dotaz, jak je možné, že zlato na sklo nanáší s takovou rychlostí.

Podobně obdivuhodný je výkon brusiček a brusičů, kteří dávají skleněným objektům finální tvar – třeba ostré hrany, které pak působivě lámou světlo. Brus navíc může být matný, lesklý, kárový, hladinový, volný… Ze všech těch možností a kotoučů nám brzy jde hlava kolem, je čas jít dál.

V některých případech se pak výrobky ještě doplňují rytinami, a právě rytecká dílna je naším posledním cílem. „Chcete si to taky vyzkoušet?“ vyzývá nás Tomáš Lesser, rytec a držitel titulu Rytíř umění a literatury, který mu v roce 2020 udělil francouzský ministr kultury. A tak usedáme na stoličku, do ruky bereme sklenku v narůžovělém odstínu rosalin a pouštíme se do práce. Rytecký stroj nás však ne a ne poslouchat, místo rovné linky sklo protínají klikyháky. Ruce se třepou, po chvíli i bolí, tohle zkrátka není psaní na klávesnici. Vracíme se tedy k tomu, co je nám bližší – kameře a foťáku. A práci se sklem zase přenecháváme opravdovým mistrům.