1. Roman Švec, formař
Buk a hruška. To jsou dva druhy dřeva, ze kterých se nejčastěji vyrábějí sklářské formy. Právě ve formárně legendární karlovarské sklárny – tedy pod Romanovýma rukama – začíná cesta skleněného díla. A je pěkně náročná. Horké sklo, které se do forem fouká, totiž dřevo postupně vypaluje, proto se formaři u soustruhu nezastaví a neustále vyrábějí nové kusy. „Pořád musíme kontrolovat, zdali forma kopíruje šablonu (střih). Jinak by totiž výsledný produkt nemusel mít předepsané rozměry. A my si nemůžeme dovolit být ani milimetr vedle,“ vypráví.
2. Tono Stano, výtvarník
Jakou symbolickou hodnotu může sklo nést? Na to jsme se zeptali Tona Stana, fotografa a autora ceny Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Ten při návrhu proslulé sošky uvažoval jak o symbolice ceny pro vítěze, tak o součinnosti použitého materiálu. „Filmoví tvůrci se snaží v životě něco uchopit – něco velkého, částečně abstraktního. To zde symbolizuje právě křišťálový glóbus. Sklo je těžká hmota, ale současně působí velmi lehce. Křišťálová koule navíc opticky otáčí obraz a s ním i svět. A ženská figura je schopná jej obejmout, drží ho a on ji zároveň povznáší. Díky tomu cena evokuje radost a euforii,“ popisuje Tono svůj záměr a vnímání skla jako materiálu.
3. Martin Prokeš, technolog
Nové technologické a výrobní postupy, neustálá snaha o zvyšování efektivity a kvality. Právě to má v Moseru na starost Martin Prokeš. Součástí jeho práce je rovněž osvěta a vyvracení mýtů. Často například upozorňuje na to, že sklo je sice tvárný materiál, přesto jsou jeho možnosti omezené. „Lidé si často myslí, že ze skla vytvoříte cokoli a že se s ním musí skvěle pracovat. To je ale velký omyl, sklo bývá naopak velmi limitující. Neuvěřitelně rychle třeba tuhne, takže u pece není čas na žádné velké rozmýšlení,“ vysvětluje.
4. Mária Šmihulová, technoložka
Sklo od Moseru je vyhlášené i pro své barvy, inspirované drahými kameny. Receptury odstínů eldoru, akvamarínu nebo třeba topasu střeží Mária, vystudovaná chemička, která zodpovídá za přípravu homogenní směsi – neboli sklářského kmene – se správným poměrem pigmentů a dalších látek, třeba oxidů kovů. I tady je potřeba naprosto precizní práce, výsledný odstín se nesmí odchylovat od palety Moseru. A největší výzva? „Barvení zlatem. Protože jde o pevný kov, nejprve ho musíte upravit tak, aby dokázal sklo obarvit. Postup si už ale necháme pro sebe,“ směje se Mária.
5. Zdeněk Drobný, sklář
A nakonec sklo jako předmět neustálého sebezdokonalování, maximální soustředěnosti a neutuchajícího zájmu. Zdeněk Drobný řemeslu zasvětil celý svůj život, vždyť ve sklárně strávil padesát let. A dodnes přemýšlí, jak svou práci ještě vylepšit. „Ve volném čase si doma maluji nákresy a když nad nimi přemýšlím, představuji si, jak by postupovali staří mistři skláři,“ vypráví Zdeněk. Práce se sklem je podle něj nejen o neustálém zkoušení, ale také o trpělivosti a vytrvalosti. Na sklářské píšťale někdy zvedá i desítky kilogramů žhnoucí hmoty – a své dovednosti teď začíná předávat dalším generacím. Příští rok by měl totiž odejít do důchodu. „O sklářství se ale zajímat nepřestanu a klidně v Moseru budu nadále vypomáhat. Sklo je prostě můj život,“ říká.
6. Maria Makeeva, ilustrátorka
Nositel mytických témat a poselství. Pro Marii Makeevu je křišťál velkým zdrojem inspirace. „Sklo mě fascinuje čím dál víc, je hypnotické na pohled a plné protikladů – hmotné, ale přesto čiré a čisté. Pevné a těžké, ale přesto velice křehké. Pochází ze země, ale skrze oheň si bere podobu vody. Připomíná mi to alchymii, jako kdyby ve sklářském umění byl dotek magie,“ popisuje. V rámci projektu MyMoser ztvárnila Makeeva několik svých výtvarných motivů s ohledem na povahu skleněného materiálu. Díky tomu nyní může zlatý fénix roztáhnout křídla na křišťálovém pozadí a srdce v dlaních předat zprávu o naději všem, kdo se napijí ze sklenice s tímto symbolem.
