Třebaže se setkáváme s úsměvem na tváři, téma naší diskuse vyvolává spíš chmurné pocity. Dozvídáme se totiž, že pokud chceme úspěšně bojovat proti dezinformacím, nestačí jen rozvíjet mediální gramotnost – musíme především vyřešit globální psychologickou krizi. „Už jste slyšeli o takzvané information disorder neboli informační poruše společnosti? Můžeme začít rovnou u ní,“ zahajuje Monika rozpravu.
Proč ten pojem považujete za zásadní?
Monika: Zasazuje dezinformace do širšího kontextu, na což se často zapomíná. Společnost trpí informační poruchou, přičemž dezinformace jsou pouze jedním z jejích projevů. Musíme se zabývat celkovou strukturou naší informační a komunikační architektury, která podporuje šíření a amplifikaci konspiračních teorií, takzvaných „fake news“ a veškerého škodlivého obsahu, ničícího naše společné hodnoty. V současnosti nám algoritmy sociálních sítí a vyhledávače dezinformace aktivně podstrkují, což podporuje radikalizaci a polarizaci, a tím podkopává demokracii. To se hodí autoritářským režimům po celém světě, ale i některým našim domácím politikům.
V čem přesně je pro autoritářské režimy destabilizace demokracie výhodná?
Monika: Můžou daleko snadněji upevnit svou moc, tak jako Putin v Rusku nebo Orbán v Maďarsku. Tato politická válka však zahrnuje daleko víc strategií než jen šíření dezinformací a manipulací na sociálních sítích. Jedná se o skutečný bezpečnostní problém, na který se neustále snažíme poukazovat.
Co jsou dezinformace?
Slovo pochází z ruského dezinformatsiya. „Celý koncept dezinformací je sovětský výmysl a součást psychologické války proti Západu. Dnes se slovo ‚dezinformace’ používá v obecnějším kontextu, ale na jeho původ bychom neměli zapomínat. Rusko je totiž stále jeden z nejdůležitějších a nejaktivnějších šiřitelů dezinformací, namířených proti demokratickým státům,” vysvětluje Monika Richter. Dezinformace popisuje jako informace, které vznikají s cílem klamat a škodit. Jsou zásadně protidemokratické a manipulativní. Právě „the intent to deceive“ je odlišuje od ostatních typů zavádějících informací. A proč se dezinformace šíří tak rychle? „Jsou totiž vyhrocené a obsahově spojené s tématem, které vzbuzuje kontroverzi,“ vysvětluje Roman Číhalík. Výzkumníci z MIT například zjistili, že dezinformace se na Twitteru šíří až šestkrát rychleji než pravda. U dezinformačních příspěvků je navíc o 70 % větší pravděpodobnost, že je budou uživatelé retweetovat.
Protect freedom of speech, not freedom of reach
Lze limitovat dezinformace, aniž bychom zároveň limitovali i svobodu projevu?
Monika: Věřím, že ano. Svoboda projevu totiž neznamená svobodu dosahu. Vyhledávače by například měly potlačovat dezinformační weby ve výsledcích vyhledávání. Ať příspěvek klidně visí někde na webu a uživatelé, kteří chtějí, si ho najdou. Dezinformacím bychom ale neměli zjednodušovat cestu k dalším lidem, nebo jim manipulativní obsah dokonce přímo nabízet. Musíme se vypořádat také s amplifikací na sociálních sítích, zejména s algoritmy, které určují, který obsah se nám zobrazuje, a snaží se za každou cenu udržet naši pozornost – klidně i skrze dezinformace. Pořád nám chybí národní regulační mechanismy, které by dokázaly šíření dezinformací omezit.
Takže by podle vás měl existovat orgán s mocí regulovat internetový obsah?
Roman: Nejsem právník ani zákonodárce, proto se mi něco takového těžko posuzuje. Ale domnívám se, že by měla vzniknout bezpečností strategie státu. Definovala by, co lze považovat za spolehlivou informaci, pramen či zdroj, nebo by naopak limitovala platformy, které chtějí manipulovat chod státu. Měla by tu být i legislativa, která umožní blokaci prokazatelně závadných webů či zpráv. Stát reguluje provoz na silnicích, skladbu potravin a další oblasti, aby chránil své občany. Se stejnou obezřetností by tudíž měl přistupovat i k digitálnímu prostoru.
Pravda vítězí
Hájení pravdy je pro Moniku Richter i Romana Číhalíka zásadní nejen při profesních aktivitách, ale i v osobním životě. Pravdu vnímají jako nezbytnou podmínku zdravého fungování společnosti i každého jednotlivce. „Žít či jednat v nepravdě vede ke střetu s realitou a konfliktům,“ zamýšlí se Monika a pokračuje: „Pravdu vidím jako ověřitelný stav světa.“ Podle Romana je pojem „pravda“ relativní, prisma pravdy se totiž vytváří na základě kulturních, historických a geopolitických aspektů. Proto se na ní tak těžko shodujeme. „Musíme si každopádně připustit, že nikdy nemůžeme rozumět úplně všemu,“ dodává.
Spolek NELEŽ se snaží přimět firmy, aby přestaly na dezinformačních webech inzerovat. Proč je to zásadní?
Roman: Z peněz soukromých a státních společností totiž dezinformační weby žijí. Jde o lukrativní byznys, provozovatelé si vydělají i desítky tisíc korun. Nezáleží jim na tom, co se na webu píše – když jde o účinný clickbait, chytnou se ho, a pak těží z inzerce. Když bude méně inzerentů, omezí se i přísun peněz a motivace podobné platformy zakládat.
Kolik vynáší dezinformace?
Odhadované měsíční příjmy z reklamy u nejziskovějších webů
Pravý prostor – – – – 81 900 Kč
AC24 – – – – – – – – – – 78 750 Kč
Protiproud – – – – – – 33 300 Kč
Česko aktuálně – – – 26 600 Kč
První zprávy – – – – – 21 600 Kč
Lajkit – – – – – – – – – – 17 400 Kč
Důležité24 – – – – – – 14 000 Kč
Zdroj: Prague Security Studies Institute, 2020
Dezinformátor a narcis v jednom
Vraťme se k informační poruše společnosti. Dokáže ji „vyléčit“ větší vzdělanost?
Monika: Ne zcela. Mnoho odborníků si myslí, že stačí rozvíjet mediální gramotnost, vyučovat kritické myšlení, podporovat žurnalistiku a zaručit, aby se lidé v digitálním prostředí lépe vyznali. Tato řešení předpokládají, že dezinformace jsou především problém vzdělání. V některých případech to tak skutečně je. Zvažte však, kolik znáte vzdělaných a inteligentních lidí, kteří dezinformacím věří a opovrhují jinými názory.
Hned několik.
Monika: Právě. U poměrně velké části populace jde o psychologický problém a jistý intelektuální narcisismus. Jsou přesvědčení, že oproti zbytku společnosti znají pravdu a jsou osvícenější. Proto dnes lidé jen zřídkakdy mění názor, když už něčemu pevně věří. I když se třeba objeví nová fakta. Nejde ani vyloženě o věkový problém, podobně k informacím přistupují i někteří mladí lidé. Dezinformace jsou zkrátka poháněné i psychologickými faktory. Celou debatu o informační poruše společnosti bychom proto měli přeorientovat a zaměřit se na jiné aspekty, než je věk či vzdělání. Nezáleží totiž, jestli máme kognitivní schopnost zpracovávat informace. Především se jedná o globální psychologickou krizi.
A tu víc hodin mediální gramotnosti nevyřeší.
Monika: Přesně tak. Je marné vést k mediální gramotnosti intelektuálně arogantní lidi, kteří jsou uzavření nebo psychicky závislí na pochvale své ideologické skupiny. Společnost potřebuje terapeutickou intervenci na národní úrovni a kulturu intelektuální pokory. Už ve školách by se děti měly naučit, že neexistuje nic čestnějšího než přiznat, když se mýlí nebo něco neví. Že je v pořádku měnit své názory na základě nových důkazů a spokojit se s kritikou i nejistotou ve stále složitějším světě. Musíme rozpoznávat hranice svých znalostí a předcházet tomu, aby lidé měli potřebu intelektuální nadvlády nad ostatními.
Roman: Zároveň se nemůžeme divit, že jsou lidé frustrovaní z rychle se měnícího světa plného nejistoty. Lidská bytost není mentálně ani psychicky stavěna na to, aby vstřebala nepřetržitý tok obsahu. Hledání vlastní pravdy je mnohdy přirozený obranný mechanismus, zejména u starších lidí. Všechno sebevědomě stíhat a neztratit se? To je nesmírně složité.
Monika Richter
Působí jako vedoucí analytička ve společnosti Semantic Visions, kde nyní zkoumá především události na Ukrajině. „Zabýváme se nejen tamní dezinformační scénou, ale i širší analýzou situace a bezpečnosti v zemi. Momentálně jde o naši prioritu,“ konstatuje Monika, která vyrůstala v americkém Seattlu a nyní žije ve Washingtonu DC. Než začala pracovat pro Semantic Visions, byla za Ministerstvo zahraničních věcí České republiky vyslána coby expertka na boj proti dezinformacím do East StratCom Task Force při Evropské službě pro vnější činnost. V roce 2020 se postavila svým nadřízeným, když odmítla zmírnit výsledky zprávy analyzující čínské dezinformace o COVIDu. Následně podala výpověď.
V minulosti se věnovala i mediálně sledovaným konspiračním teoriím, řešila mimo jiné teorii QAnon. „Její stoupenci tvrdí, že je Donald Trump spasitel bojující proti demokratům a globalistům, kteří praktikují pedofilii a pijí krev novorozeňat. V roce 2020 jsme zjistili, že se QAnon objevuje v 70 zemích včetně Kanady, Japonska a Česka,“ upřesňuje Monika. „Každá země má vlastní dezinformační ekosystém. Odvíjí se od domácí kultury, politiky i sociálních hodnot. Dezinformace často míří na konkrétní problémy, které už ve státě existují. Rusko se například postavilo za Donalda Trumpa, ale krajně pravicový mediální systém v čele s Fox News a Conservative Talk Radio už dávno předtím tvořil vlastní bublinu. Rusko se do ní jen přidalo, nevytvořilo ji.“
Roman Číhalík
Výčet všech pracovních zkušeností Romana by vystačil na samostatný článek. Aktuálně působí jako kreativní ředitel Symbio Agency a kromě toho pracuje také jako art director C3 Prague. Před dvěma lety se zasloužil o vznik iniciativy NELEŽ, která bojuje proti dezinformacím. Proč vůbec takový projekt? „Vytvářel jsem kampaně pro české značky, které pak inzerovaly na dezinformačních webech. Když jsem tam viděl svou práci, vyděsilo mě to. V tu chvíli bylo jasné, že s tím musím něco dělat,“ vzpomíná Roman.
Mezi zakládající členy NELEŽ patří také vysokoškolský pedagog Bob Kartouz nebo František Vrabel, zakladatel již zmiňované společnosti Semantic Visions. „Naším hlavním motivem je upozorňovat firmy, aby svou reklamou neplatily provoz dezinformačních stránek, protože 90 % těchto webů – českých i zahraničních – funguje právě díky placené inzerci. Mít reklamu na dezinformačním webu navíc může ohrozit reputaci celé značky.“ Spolek spolupracuje s velkými vydavatelstvími, například s Czech News Center, řadou reklamních agentur i firem – v současnosti má 205 partnerů.
