Na začátku Vratislavovy cesty nebyl promyšlený brand, ale potřeba dělat věci po svém. Jak se z grafika na volné noze stane umělec s mezinárodním dosahem? V rozhovoru se PosterLad rozpovídal o svobodě tvorby, rovnováze mezi uměním a byznysem, tlaku algoritmů i o tom, proč je autenticita v designu zásadní.

Na Instagramu máš půl milionu sledujících, ale jsou za tím roky práce. Jak ses vůbec dostal ke grafice?

Po střední škole jsem zamířil do Písku, kde jsem postupně studoval vyšší odbornou školu i Filmovou akademii Miroslava Ondříčka. Už během studia mi ale došlo, že to není úplně ono. Zjistil jsem, že nechci být jen jeden z mnoha, který se na finálním výsledku podílí. Navíc v době bez sociálních sítí jsem potřeboval nějaké webovky, na kterých by své práce mohl sdílet, a tak jsem se naučil, jak je udělat. A tím jsem čím dál více začal používat grafické programy. Když jsem ze školy odcházel, navrhl jsem škole nové logo a tehdy mi definitivně došlo, že grafika je směr, kterým chci jít. Následovalo víc než deset let práce pro klienty. Nejdřív na volné noze, časem i ve vlastním studiu. Postupně jsem ale začal cítit, že chci tvořit něco vlastního, nejen projekty na zakázku.

Kdy se z koníčku stal PosterLad?

V roce 2016 jsem si založil profil na Instagramu, později na všech ostatních sociálních sítích, a začal sdílet první plakáty. Po půl roce už bylo vidět, že se úroveň mé práce někam posouvá. Když jsem si porovnal úplně první plakáty s těmi posledními, rozdíly byly viditelné. Kompozice byly čistší, práce s barvou i celý vizuální jazyk konzistentnější. A pak mi někdo napsal, jestli si můj plakát může koupit. Postupně mi začalo docházet, že pokud tomu dám čas a energii, může se z toho někdy stát něco víc než jen koníček. Během covidu jsem jako freelancer měl dost volného času, a tak jsem si udělal online kurzy marketingu a e-commerce a spustil e-shop.

PosterLad vznikal v době, kdy sociální sítě teprve začínaly. Jak dnes vnímáš jejich proměnu?

Tenkrát existoval na Instagramu jeden čtvercový feed. Žádná stories, žádné carousely, žádný tlak algoritmu. Stačilo použít hashtag posterdesign a účet se přirozeně dostal k lidem, hlavně ke komunitě kreativců. Instagram byl víc galerií než nástrojem výkonu. Dnes je situace úplně jiná. To, jak funguje algoritmus dnes, nemusí platit zítra. Je to nekonečný a často únavný proces, ve kterém se člověk musí pořád učit. Zároveň ale nikdy nebylo snazší vzdělávat se sám, ať už díky online kurzům nebo tutoriálům. Snažím se také prezentovat i na dalších sítích (X, Threads, Substack). Každá ta jednotlivá platforma má svá specifika, kterými se snažím řídit.

Inspiraci čerpáš z devadesátých let, Bauhausu i ze vzpomínek na dětství. Jak obvykle vzniká nápad, který se promění ve finální podobu?

Většina designérů si něco načrtne a pak to dál rozpracuje. Já začnu třeba dvěma kruhy, přidám čtverec a uvidím, co se bude dít dál. Je to taková hra. Často návrh zahodím, ale někdy z něj vznikne něco dobrého. Občas mám hotovo za deset minut, jindy se k návrhu několik dní vracím. Nejvíc času ale stejně strávím nad kompozicí a barvami.

V poslední době pracuješ i s takzvaným lentikulárním tiskem. Jak tahle technika vypadá?

Připravuji si krátké animace mých grafik, které zanimuji do zhruba jedné vteřiny, čímž mi vznikne 24 okének. Ty se pak pro tisk složí do jednoho. Lentikulární tisk je technologie, která umožňuje, aby se obraz měnil podle úhlu pohledu. Výsledek nikdy nevidíte úplně dopředu, a právě to mě baví. Nikdy úplně přesně nevíte, jak bude hotový obraz vypadat.

Osobní značka není jen o výstupech, ale i o viditelnosti autora. Jak dobře umíš chodit v prostředí, kde se musíš neustále propagovat?

Postupně mi došlo, že pokud chceš posílit osobní brand, musíš ukázat tvář, která se schovává za značkou. Chápu, že pro někoho je tohle vykročení z komfortní zóny hodně nepříjemné. Já sám s tím pořád bojuji, ale snad se lepším! Třeba mluvit na kameru jsem pořád ještě nezačal. Ale jednou se to stane! Jenže pokud chceš brand posouvat dál, musíš jít s kůží na trh, ale zároveň se držet toho, co je pro tebe významově blízké.

Překvapilo mě, že spousta lidí ani netuší, že jsi český autor.

Na profilu PosterLad se od začátku komunikuji pouze v angličtině. Často lidi překvapí, když zjistí, že jsem Čech. Osobně mi přijde škoda, kolik skvělých českých umělců zůstává zavřených v češtině. Přitom často stačí udělat jediný krok a otevře se úplně jiný dosah. Kdybych komunikoval jen česky, měl bych možná silnější lokální publikum, ale nikdy bych se nedostal na taková čísla nebo i takovým spolupracím, jaké mám dnes. Je to něco za něco.

Jak si udržuješ vlastní rukopis ve chvíli, kdy chceš i úspěšně prodávat?

Na začátku každé práce si podvědomě volím, jestli budu dělat něco, co se dobře prodává, nebo něco, co se líbí mně. Snažím se najít střed, ale většinou to sklouzne k tomu, že dělám věci, které dělat chci. Paradoxně se často ukáže, že se nejvíc prodávají právě grafiky, kterým jsem sám zpočátku moc nevěřil. Pak jsou tu i stinné stránky. Stává se, že moji práci lidé kopírují, vydávají ji za svou, někdy ji dokonce prodávají, a to bez jakéhokoliv kreditu. 

Už máš za sebou několik výstav v Česku i zahraničí. Na kterou vzpomínáš nejraději?

Jedna z mých nejoblíbenějších výstav byla v 3sec.gallery v nizozemské Bredě. Šlo o samostatnou prezentaci mých plakátů v prostoru, který byl pro mě úplně jiný než klasická galerie. Výstava probíhala v dlouhém tunelu, kam jsme nainstalovali několik desítek mých prací a lidé v autě si stihli všechny prohlédnout za cca tři vteřiny – proto to jméno. Tohle nevšední pojetí výstavy mi přišlo hodně silné, neortodoxní a mělo to celkově skvělý ohlas.

SLEDUJTE POSTERLAD